Jak je to s agresivitou psů

Kdo dnes nemá psa nebo s ním nepřijde denně do styku? Přesto spousta z nás žije v bludu a s falešnou představou, že pes je buď poslušný a tedy podřízený pánovi, nebo agresivní, což je dáno na stejnou úroveň s autoritativním a dominantním chováním. Víc škody než užitku také přináší právní ustanovení v mnoha západních státech, kde se dnes zákonem definují potenciálně nebezpečné rasy psů, aniž by byly vybrány na základě skutečného etologického zkoumání. Špatnou reputaci tak má dnes spousta plemen, která si spojujeme hlavně s vážnými nehodami, a jako příklad takové typické „agresivní rasy“ je možné uvést amerického stafordšírského teriéra nebo služební plemena.

Tohle rozdělení je samozřejmě příliš zjednodušené, a bohužel tak bývá často zdrojem nedorozumění mezi zvířetem a jeho majitelem.

Z etologického pohledu je agresivní chování u psovitých šelem zcela normální. Jedná se o odpověď na situaci, v níž jde o jejich vlastní blaho, přežití čí možnost reprodukce. Spouštěčem agrese tedy může být zpochybnění jejich hierarchického postavení v rámci smečky, přeneseně také v rámci rodiny. Tady můžeme mluvit o dominantní agresivitě. Agresivita však může být i důsledkem strachu, bolesti, frustrace, úzkosti, překvapení, chyby při socializaci, mateřského instinktu, … , a pes přitom vůbec nemusí být dominantní.

Odpradávna si také agresivitu spojujeme hlavně s nekastrovanými samci, stejně jako další vlastnosti jako například bojovnost, vznětlivost, žárlivost, drsnou povahu a to až do té míry, že každému nepřijatelnému chování přisuzujeme hormonální původ. Mužské hormony (testosteron a androgeny) mají na psa určitý vliv, nicméně neřídí jeho život! Psí agresivita je však málokdy hormonálním problémem, stejně jako je málokdy problémem genetickým. Pes se může stát agresivním z mnoha důvodů, které jsou ale většinou čistě výchovného charakteru a s hormony či zdravotním problémem to nemá nic společného. Proto je také zcela mylné přesvědčení, že zázračným řešením, aby váš pes nebyl vrtošivý, příliš agilní, neposlušný, agresivní a netrpěl charakterovými vadami, je kastrace. Řešením by snad mohla být pouze v případech, kdy váš pes při vycházce systematicky napadá ostatní samce a feny nechává na pokoji nebo utíká-li pravidelně, když v okolí hárá fena. V jiných případech agresivního či jinak nevhodného chování nebude mít chirurgický zákrok žádný efekt. Smysluplnější je v takové situaci navštívit zkušeného odborníka na zvířecí chování. Objasní vám původ problému a vysvětlí, jak se máte chovat a které části výchovného procesu musíte zopakovat. Psí agresivita totiž není osud, ale je to poměrně velké potenciální nebezpečí – a je na vás, abyste zasáhli dříve, než bude pozdě.

Dnes již víme, že charakter psa se odvíjí především od podmínek při chovu a výchově a není to vlastnost podmíněná ani geneticky. Jediná nebezpečná vlastnost, jež je přenosná z rodičů na štěně, je fyzická síla. Proto je také rotvajler potenciálně nebezpečnější než jorkšírský teriér, a to je zároveň i důvod, proč není zrovna chytré, aby si velká plemena typu rotvajlera pořizoval nezkušený chovatel.

A rady na závěr:

• neposuzujte nebezpečnost psa pouze na základě příslušnosti k určité rase,
• vyvarujte se kontaktu se psem v určitých situacích, jako je například chránění svého teritoria, např. zahrady obzvláště v době, kdy je majitel psa v nedohlednu, kontaktu s kojící fenou bránící svá mláďata, ...
• naučte se vnímat znaky hrozícího agresivního chování: pes cení zuby, vrčí, má nakrčený čumák, naježenou srst, uši natočené dopředu, pevně vzpřímený ocas,….
• nehlaďte psa, kterého dobře neznáte a který nemá možnost vyhnout se vašemu pohlazení

Pokud na vás cení tesáky váš vlastní pes, nedívejte se mu do očí, ale na hřbetní linii. Nebijte ho, ani na něj nekřičte. Zastavte ho autoritativním „NE“! S nahněvaným výrazem a celou záležitost ukončete vykázáním na místo. A HLAVNĚ POZOR NA MALÉ DĚTI! Nenechávejte nikdy, ani na chvilku, malé dítě se zvířetem bez dozoru. Do pěti let dítě nedokáže pochopit, že zvíře vysílá výstražné signály… a neumí se jim ani postavit.

Zákony o psech:

• zákon 166/1999 Sb. O veterinární péči nařizuje mimo jiné chovatelům povinně dodržovat očkování zvířat proti vzteklině či zajistit bez prodlení vyšetření zvířete, které napadlo člověka a mohlo by být nakaženo vzteklinou.
• volné pobíhání psů po veřejných prostranstvích zakazuje zákon 361/2000 Sb.,
• každý občan je podle občanského zákoníku povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí. Vlastník psa tedy nesmí ohrozit jinou osobu, musí se zdržet všeho, čím by nad míru obtěžoval jiného nebo vážně omezoval výkon jeho práv.

Povinnost nošení psích náhubků ze zákona nevyplývá, bývá stanovena místní vyhláškou.